18. století

V roce 1729 přikoupili Ugartové k meziříčskému panství Stráneckou Zhoř. Pravděpodobně od té doby bylo dosavadní Meziříčí nad řekou Oslavou nazýváno Velké Meziříčí. Ugartové přestavovali zámek. Nějaká blíže nespecifikovaná úprava proběhla v roce 1701. Nevíme, jak byla rozsáhlá, protože v roce 1723 zámek vyhořel. Oheň vznikl v lékárně na náměstí a rozšířil se do několika ulic. Vyhořelo 75 sousedských domů a 3 domy obecní, 2 brány, zámek a sýpky, 12 panských stavení a 12 židovských domů, celkem 102 domy. Zámek prohořel přes dvě patra a byl přestaven v barokní podobě podle plánů některého ze žáků Jana Blažeje Santiniho. Samotné autorství Santiniho, o kterém se rovněž v této souvislosti uvažovalo, nebylo přesvědčivě prokázáno, navíc v roce 1723 zemřel. Přestavbou zámku se však Ugartové finančně vyčerpali, a proto roku 1735 panství prodali. Byl to poslední prodej. Panství koupil vévoda Leopold Holštýnský, dědic norský, z jehož rodu v tomto období pocházelo několik králů.

Po něm už se jen dědilo, panství už nikdy nebylo prodáno. Nejdříve se stala dědičkou jeho dcera, Marie Eleonora, vévodkyně z Quastally a Sabionetta. Zahynula tragicky pádem z koně a v paměti lidu se uchovala jako dobrá vrchnost. Její držení panství spadá do období, známého jako války o dědictví rakouské, to jest počátek vlády Marie Terezie.

Válečných událostí nebylo ušetřeno ani Velké Meziříčí. V roce 1742 přitáhla vojska bavorská, francouzská a pruská a obsadila některá města na západní Moravě, mimo jiné i Meziříčí. Nejvíce škod způsobila saská okupace. Menší výdaje mělo město s průchody císařských vojsk.

V roce 1763 bylo ve městě 316 domů a 32 domů židovských, zatímco zhruba před 100 lety, roku 1670, zde bylo 205 domů a 32 židovských. Obyvatel mělo město 1407 a židovská obec 529. V tomto počtu není zahrnut zámecký okrsek. Pokud jde o profesní složení, byli ve městě k 15.1. 1763 tři kněží, 2 zeměpanští úředníci, 14 městských a vrchnostenských úředníků, 120 sloužících, 35 měšťanů bez profese, 336 řemeslníků, 885 poddaných, 12 chudých ve špitále.

V letech 1764 - 1812 vládla na Meziříčí další žena, neteř předešlé, Eleonora Öttingen - Spielberg, provdaná za Karla z Liechtensteina. Byla dvorní dámou císaře Josefa II., na jehož dvoře měla značný vliv. Podporovala městskou školu a chudé žáky, byla milovnicí věd a umění. Smlouvou mezi ní a primátorem a celou obcí poddanského města Velké Meziříčí z roku 1776 byly ulehčeny a částečně prominuty některé povinnosti poddaných. V té době se stavěla císařská silnice (dokončena 1787) z Jihlavy přes Meziříčí do Brna. Po této silnici směřovala i císařská pošta, takže v Meziříčí byla umístěna poštovní stanice.

V letech 1783 - 1794 se Velké Meziříčí stalo sídlem krajského úřadu Jihlavského kraje, který sem přeložil císař Josef II. Krajský úřad byl umístěn na náměstí v hostinci u Černého orla vedle fary (nynější Jupiter club).

Ve druhé polovině 18. století se dále rozvíjela řemeslnaá výroba ve městě. V roce 1755 bylo ve městě 428 mistrů, 72 tovaryši a 21 učeň. Profesní skladba byla následující: 88 pláteníků, 59 krejčích, 52 ševci, 37 mlynářů, 33 kováři a podkováři, 32 punčocháři, 23 soukeníci, 21 řezník, 14 kožešníků, 8 bednářů, 8 kramářů, 6 kolářů, 4 hrnčíři, 4 pekaři, 4 ovčáčtí mistři, 3 mydláři, 3 truhláři, po 2 postřihovačích, provaznících, zámečnících, sedlářích, řemenářích, kloboučnících, zahradnících, barvířích na černo, sládcích a tiskařích bavlny a plátna, dále po jednom jircháři, kameníkovi, zedníkovi, malíři, perníkáři, razítkáři, sklenáři, puškaři a pálenkáři. Třicet osm židovských řemeslníků, což byli krejčí (10), koželuzi (12) a obchodníci všeho druhu (16), zaměstnávalo 4 tovaryše. Meziříčí bylo v tomto období převážně řemeslnickým městem. Struktura řemesel ve městě odpovídala místním zdrojů a potřebě obyvatelstva. Pomineme-li řemeslníky, kteří pracovali pouze pro omezený okruh zájemců, pracovali ve městě pro širší trhy výrobci tří profesí - pláteníci s mezuláníky, punčocháři a soukeníci. Svoje výrobky prodávali na výročních trzích v jiných městech nebo někdy dodávali pro armádu. Mezi výrobci byli v této době také chudí mistři, kteří si nemohli zakoupit suroviny potřebné k výrobě. Objevují se počátky rozptýlené manufaktury, tzv. nákladnického systému, kdy bohatí mistři zakládali své chudší kolegy vlnou a hotové sukno odebírali. Vedle těchto textilních živností pracovali v židovské obci koželuzi, jejichž řemeslo teprve v 19. století provozovali v Meziříčí ve větším rozsahu i křesťanští mistři.

Do roku 1787 vedla správu města městská rada s primátorem, pak byla vystřídána magistrátem, v jehož čele stál purkmistr.