O proměně nejen náboženského života v postmoderně

Z. VojtíšekV úterý večer jsme se sešli k prvnímu letošnímu večeru s hostem – religionistou Zdeňkem Vojtíškem. Předcházející tři večery se kvůli nouzovému stavu nemohli uskutečnit, hosté ale počítají s náhradními termíny. Sešlo se nás méně i vzhledem k demonstraci Milionu chvilek na náměstí, což však nic neubralo na kvalitě přednášky.

V jejím úvodu nám přiblížil docent Vojtíšek základní rozdíly mezi moderním a postmoderním myšlením. Zatímco mezi moderní hodnoty patří konformita vůči vnějšímu řádu, poslušnost autoritě, společenská role, objektivní fakta a data, velké příběhy, institučnost (instituce je garantem vztahů), mezi postmoderní hodnoty patří naopak vnitřní potřeby a touhy, svoboda, autonomie, autentičnost, upřednostnění vlastního názoru, intuice a třeba sebevyjádření pomocí malých příběhů (na Facebook vložím momentální zážitek).
Sledujeme posun k subjektivismu a také konzumerismu, jehož důsledky jsou například nízká ochota trpět, malá schopnost se nadchnout, ochablost vůle, neochota připouštět si otázky a problémy.

Náboženství v postmoderní společnosti pak žije v určité dichotomii. Na jedné straně mluvíme o zbožnosti objektivní pravdy, která reprezentuje předmoderní a moderní hodnoty a přisuzujeme jí objektivitu, společenskost, konformitu, intelekt, principiálnost, tradici, racionalitu, odpovědnost. Na straně druhé mluvíme o zbožnosti subjektivní zkušenosti, která reprezentuje postmodernitu s jejími hodnotami - přisuzujeme jí subjektivitu, individualismus, neinstitučnost, nutnost vlastní zkušenosti, intuitivnost, inovativnost, emoční bohatství a zábavnost).

Stojí tedy v dnešním náboženském světě tyto dva extrémy:

  • zbožnost objektivní pravdy („vnější Bůh"), kde instituce (církev) je uchovatelkou a strážkyní hodnot a zbožnost je vnímána jako příslušnost k náboženství.
  • zbožnost subjektivní zkušenosti („vnitřní božství"), kde člověk disponuje hodnotami podle své volby a projevy nejsou vnímány jako zbožnost ani jako cokoliv náboženského, ale spíše jako součást životního stylu. Pan docent obsáhle vyložil, jaké předsudky panují k jednomu i druhému typu zbožnosti. Dotkl se také otázky tzv. českého ateismu, který v podstatě není ateismem, ale velmi chladným až odmítavým vztahem k církvi, která v historii naší země byla často nedůvěryhodná.

Z. Vojtíšek_3Zbožnost subjektivní zkušenost pronikla do společnosti, ale nikoliv jako náboženství, mnohem spíše jako „nenáboženská spiritualita".
Pro křesťana dnešní doby je tedy výzvou, aby dovedl vyjít vstříc člověku postmoderní doby a spolu s ním pravdu hledal (nikoliv „měl"), aby dovedl tlumočit velký příběh (Ježíše Krista a božího lidu) v malých osobních příbězích, aby upřednostnil volbu před direktivností, aby měl pochopení pro prožívání nejen pro vědění, aby formální vztahy neměly navrch nad vztahy přirozenými, aby dovedl i uprostřed řádu ocenit spontaneitu a kreativitu, aby cennějším než organizovanost bylo společenství.
Důraz na mystiku (vnitřní prožitek Boha), víra v anděly, exorcismy, mariánská hnutí, evangelikální pentekostalismus (náboženství moci a emocí), poselství od Boha a různé inovativní osobnosti (Richard Rohr) pomáhají ke spiritualitě. Míru zdravosti nechal přednášející na nás, neboť je vědec.

Markéta Slámová, farářka

Z. Vojtíšek_2

 

Nahoru
Caught at shutdown