Laureáti ceny města 2025
Slavnostní chvíle, na které se nezapomíná, prožili před zaplněným sálem Jupiter clubu Milan Dufek, Alena a Petr Hadravovi, Jiřina Kácalová a Libor Smejkal. Ve čtvrtek 13. listopadu večer převzali cenu města, jež je poděkováním za celoživotní práci a šíření dobrého jména Velkého Meziříčí. In memoriam byl oceněn Václav Slabý. Součástí ceremoniálu bylo i udělení zvláštního ocenění šesti strážníkům, kteří si odnesli medaile za zásluhy.
18. 3. 1939
za dlouholetý přínos v kulturní a společenské oblasti
Libor Smejkal je celoživotním dokumentaristou regionálního dění, jehož kamera zachytila dějiny i každodennost Velkomeziříčska a Kraje Vysočina.
Své první zkušenosti získával v amatérském filmovém kroužku, po roce 1989 začal tvořit samostatně – jako kameraman, scénárista i režisér vytvořil řadu dokumentů o osobnostech, tradičních řemeslech, kulturních tradicích a životě v obcích Vysočiny. Jeho filmy byly uvedeny v televizi a oceněny i na mezinárodním festivalu UNICA ve švýcarském Montreaux.
Přestože překročil pětaosmdesátku, zůstává nadále aktivní – pro Vlastivědnou a genealogickou společnost připravuje cestopisné dokumenty inspirované svými zahraničními cestami.
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Je to pro mě uznání mé dosavadní filmařské tvorby. Natáčel jsem hlavně filmy o lidech a osobnostech z našeho města nebo blízkého okolí. Bylo mi ctí poznávat blíže ty, kteří zde žili či stále žijí, kteří něco uměli, vytvořili a udělali mnoho pro město a náš kraj. Právě s těmi, kteří stáli před mou kamerou, se dělím o svoje ocenění, protože svým způsobem patří i jim. Vážím si této ceny a jsem za ni městu vděčný.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Velké Meziříčí je pro mě především můj domov, kde žiji od svých 12 let. Také moji rodiče odtud pocházejí. Naše město jsou pro mě především lidé, se kterými jsem zde žil, pracoval a věnoval se svým zálibám. Mnozí z nich už nejsou mezi námi, ale nedovedu si je vymazat ze své paměti. Všichni ti lidé byli a mnozí stále jsou součástí našeho města. Prostřednictvím nich jsem si Velké Meziříčí zamiloval a stal se jeho patriotem. Líbí se mi zde a neumím si představit žít jindeěsto ocenilo váš dlouholetý přínos v kulturní a společenské oblasti. Máte před sebou ještě nějaký významný úkol, na kterém pracujete?
Svou filmařskou dokumentaristiku pomalu končím. Už toho ve svých 86 letech příliš nezmůžu. Přesto ještě stále spolupracuji s Vlastivědnou a genealogickou společností. V rámci přednášek pro ni připravuji starší filmy k projekci v kině nebo vybírám pasáže z nich a doplňuji komentářem. Prostřednictvím těchto dokumentů připomínám starší i té nové generaci dobu, která nenávratně minula.
Jiřina Kácalová14. 4. 1937
za dlouholetý přínos k rozvoji města i uchování demokratických hodnot společnosti
Jiřina Kácalová se významně zapsala do veřejného, kulturního i občanského dění ve Velkém Meziříčí. Celý profesní život spojila s výukou českého jazyka a dějepisu na velkomeziříčském gymnáziu, kde formovala generace studentů nejen po stránce vědomostí, ale také postojů. Vedla je k otevřenému myšlení, kulturnímu rozhledu i lásce k mateřskému jazyku. Mimo školní výuku jim věnovala čas v dramatických a recitačních kroužcích. Po odchodu ze školství se dále věnovala kronikářské a divadelní činnosti a ve Spolku žen nadále přispívá ke společenskému životu. Její hlas má ve městě stále svou váhu.
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Nečekala jsem to, protože teď v poslední době už nejsem tak aktivní jako dřív. Jen občas něco udělám, když je potřeba, a jsem ráda, že můžu. Jsem tedy překvapená, že si na mě někdo vzpomněl. Potěšilo mě to, na druhou stranu si říkám: Neudělala jsi nic víc, než co člověk udělat musí, co byla moje povinnost. To souvisí s mým povoláním a posláním. Kantořina je krásné a zodpovědné zaměstnání, a má jednu nevýhodu, že až po letech se pozná, co dobrého člověk udělal. A to, co jsem dělala mimo zaměstnání, jsem dělala tak trochu i sobě pro radost, protože mě vždycky práce s dětmi bavila. Já jsem si s nimi totiž vždycky rozuměla víc než s dospělými.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Žiju tady šedesát šest let, to už je hodně, už dávno je to můj domov. Domov je tam, kde člověk někoho má. Praha je moje vzpomínka na domov, ale už tam nikoho blízkého nemám, jen spolužáky. Jsem patriotka Velkého Meziříčí, i když patriotka kritická. Třeba mě mrzí, že když jsem sem přišla, Meziříčí bylo okres, a byla devětaosmdesátém naděje, že nám ho vrátí, ale nějak jsme to promeškali. Taky mě mrzí, že když se stavěly dvě nové školy, jedna měla být s bazénem. No, to už je pryč. Ale řada věcí se tady zase daří.
Získala jste cenu za dlouholetý přínos k rozvoji města i uchování nejen demokratických hodnot společnosti. Pořád se snažíte pro společnost něco dělat?
Teď už víceméně jen přes Svaz žen. Tam se snažíme o to, abychom dělaly něco smysluplného. A taky hodně děláme ve Svazu postižených civilizačními chorobami, jak po duševní, tak po fyzické stránce. Myslím si totiž, že na stáří je nejhorší to, když jste k ničemu. Odrostou vám vnoučata, pravnoučata se vám bojí svěřit... Být jakž takž v pořádku a nemít co dělat, je dost složité. Toho se bojím, že jednou o mě nebude vůbec nikdo stát. Jsem ráda, že ještě pořád můžu něco dělat.
23. 9. 1925 – 22. 3. 2024
in memoriam za celoživotní přínos loutkovému divadlu
Václav Slabý patřil k nejvýraznějším osobnostem kulturní scény Velkého Meziříčí, oddaný loutkovému divadlu po celý svůj život.
V roce 1951 spoluzaložil místní loutkoherecký soubor, jehož se stal pevnou součástí na dlouhých třiasedmdesát let. Odehrál stovky představení, v nichž dával hlas Honzům, Škrholům, trpaslíkům, dědouškům, čertům a vodníkům – právě legendárního vodníka měl nejraději. Loutkové divadlo pro něj nebylo jen koníčkem, ale skutečným posláním. Inspiroval generace svých nástupců, kterým byl vzorem díky své profesionalitě, optimismu, laskavosti i hluboké víře v to, že divadlo může děti obohacovat a formovat. Jeho práce přinesla radost desítkám generací malých diváků. Jeho odkaz v loutkářském světě přetrvává dál.
31. 5. 1956
za dlouholetý přínos ke kulturnímu rozvoji regionu
Milan Dufek významně ovlivnil podobu kulturního prostředí Velkého Meziříčí jako dlouholetý ředitel Jupiter clubu a organizátor veřejného dění. Během více než dvou desetiletí ve vedení kulturní instituce inicioval rekonstrukci sálu i modernizaci kina. Jupiter club se pod jeho vedením stal živým centrem, kde našly zázemí spolky, kulturní akce i odborné přednášky. Jeho činnost byla oceněna nejvyšším vyznamenáním Kraje Vysočina – skleněnou medailí – i cenou Akademie věd ČR za popularizaci vědy. Významně se podílel na zavedení Evropského festivalu filozofie, který navazuje na renesanční tradici meziříčského vzdělanectví a vrací městu status kulturního a myšlenkového centra regionu.
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Cením si toho, že se našli lidé, kteří si všimli mé práce. Mám z toho radost.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Cítím se jako Medřičák, protože jsem tady už 45 let. A jsem rád, že tady žiju. Prošel jsem si tady vším. Vyrostly tady naše děti, teď vnoučata, alespoň jejich část. Prožil jsem tady, a doufám že ještě prožiju, spoustu let rozmanitého života. Když jsem do Velkého Meziříčí přišel, vrhl jsem se na pedagogickou dráhu, na které jsem strávil šestnáct let. Souběžně s prací pedagoga jsem se věnoval výchově mládeže i v oblasti sportu – v házené, fotbalu, přes dvacet let jsem organizoval dětské letní tábory. Pak jsem se přesunul do kultury a můj život dostal nový směr. Ptali se mě, jak může tělocvikář dělat kulturu. Ale já jsem sázel a sázím na jednu svou vlastnost, a tou je schopnost organizace, která je potřebná všude.
Získal jste cenu za dlouholetý přínos ke kulturnímu rozvoji regionu. Co ve své práci považujete za nejdůležitější? Máte před sebou nějaký významný úkol, který vás zaměstnává?
Teď už nemám tolik příležitostí zasahovat do dění ve městě, ale snažím se být aktivní pořád. Bez toho totiž člověk rychleji stárne. A mně příští rok zaklepe na dveře sedmdesátka. A jak říkají statistiky, průměrný věk dožití mužů v České republice je kolem 76 let, tak chci ještě něco stihnout. Možná se dobře připravuji, protože chodím dělat smutečního řečníka, takže mám dobrý kontakt. Sice to není zrovna veselá záležitost, ale myslím si, že je to potřebné. A celkem nikdo to nechce dělat. Téměř dvakrát až třikrát týdně mám nějaké rozloučení. Dívám se teď na to jinýma očima. Dneska jsem rád, že se dostanu mezi lidi.
23. 10. 1956 a 16. 4. 1951
za dlouholetý přínos ve vědecké a literární oblasti
Alena a Petr Hadravovi patří k předním českým vědcům s mezinárodním renomé, kteří svým mezioborovým přístupem obohacují českou a světovou vědu i kulturní dědictví. Spojením klasické filologie, historie a astronomie vytvořili jedinečnou vědeckou dvojici. Alena Hadravová, specialistka na středověkou latinu a dějiny astronomie, a Petr Hadrava, astrofyzik zaměřující se na stelární fyziku a historii astronomie, společně publikovali řadu zásadních vědeckých prací. Jejich společná práce získala významná ocenění včetně Ceny Nadace Vize 97 nebo ceny Littera astronomica. Alena Hadravová, rodačka z Velkého Meziříčí, udržuje se svým městem trvalý kontakt. K výročí konce druhé světové války vydala publikaci Poslední neděle okupace, věnovanou památce obětí Velkomeziříčské tragédie. Oba manželé se účastní Evropského festivalu filozofie, kde popularizují vědu a přibližují její krásu veřejnosti.
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Cena města je pro nás obrovská pocta a čest a ze srdce za ni zastupitelstvu města děkujeme. Velmi mile nás překvapilo a potěšilo, že naši práci nevnímají pozitivně jen specialisté v našich oborech, ale i širší veřejnost. Celý slavnostní večer byl do detailů skvěle připravený. A sama plastika Dolní brány je úžasná svým hlubokým obsahem skrytým v jednoduché formě. Myslíme, že udílení Ceny města je vynikající počin, který umožní i v budoucnu připomínat tvůrčí osobnosti z rozmanitých oblastí života velkomeziříčské společnosti.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Především Aleniny kořeny. Vedou do domu dědečka Františka Musila na náměstí; byla tu krásná renesanční pavlač s arkádami a v 18. století tu bydlel i malíř Karel Töpfer… Hrob druhého dědečka Ladislava Dohnala a jeho synovce mezi oběťmi meziříčské tragédie na konci války… Raný věk strávený na zkouškách ochotnického divadla s dědou Musilem v Sokolovně: Mamzelle Nitouche 1960 (umím ji dodnes celou zpaměti!); Fidlovačka 1961; Tulák 1962… Vycházky se strýčkem Jendou Havelkou, původem z hájenky v Nesměři, manželem dcery písmáka Rudolfa Dočkala… Placák v řece Oslavě v Nesměři nebo vykotlaný strom a pomněnky v zámeckém parku… Moje a bratrovy návštěvy podkrovního ráje Vlastika Kunčíka na Ostrůvku… Maminčina práce v městské knihovně, sídlící tehdy v luteránském gymnáziu… Tatínkovy obětavé hasičské výjezdy, zaplacené leckdy zdravím… Hodiny češtiny s prof. Stanislavem Tvarůžkem… Působení v pěveckém sboru prof. Leopolda Krčála… Svatba s Petrem na radnici v prosinci 1989… Nesměř, Balinské údolí, Fajtův kopec, dnes už s vnoučaty… Zámek, objev jeho unikátních fresek a skvělá péče hraběte Jana Podstatzkého o toto dědictví, i jeho vřelý vztah k lidem a k dění ve městě… Plno přátel a známých… – Meziříčí prostě nelze nemít rád!
Získali jste cenu za dlouholetý přínos ve vědecké a literární oblasti. Co ve své práci považujete za nejdůležitější a máte před sebou nějaký významný úkol, na kterém pracujete?
Oba se věnujeme základnímu výzkumu, jehož smyslem je hledání nových, původních možností v chápání souvislostí mezi jevy našeho světa. V současné době pracujeme na korekturách rozsáhlé knihy o vývoji astronomie v Evropě ve 14. a 15. století, která vyjde v prestižním belgickém nakladatelství Brepols. Publikace vznikla v rámci mezinárodního grantu ALFA Evropské výzkumné rady (European Research Council) a pracovali jsme na ní i v době home office za covidu v Meziříčí. Kromě naší společné práce máme však oba ještě svá další témata ve svých oborech. Ve vědě platí, že každý dosažený výsledek obvykle vyvolává a otvírá další otázky. Poznání je nekonečný proces, pořád je kam pokračovat, a je i potřeba pokračovat, dokud člověk může.
Zvláštní ocenění náleží strážníkům Městské policie Velké Meziříčí
Jan Klikar: Medaile za věrnost II. třídy za 30 let služby (od roku 1992 do roku 2022)
Jan Klikar: Medaile za zásluhy IV. třídy (od roku 1991 do roku 2025)
Petr Dvořák: Medaile za věrnost II. třídy za 30 let služby (od roku 1992 do roku 2022)
Martin Košut: Medaile za věrnost III. třídy 20 let služby (od roku 2001 do roku 2021)
Martin Pavlát: Medaile za věrnost III. třídy za 20 let služby (od roku 2001 do roku 2021)
Ilona Davidová: Medaile za věrnost III. třídy za 20 let služby (od roku 2004 do roku 2024)
Miluše Nohelová: Medaile za věrnost IV. třídy za 10 let služby (od roku 2008 do roku 2018)
Městská policie Velké Meziříčí byla založena 20. února 1992 a podle zákona o obecních policiích spadá pod řízení starosty města. V počátcích ji tvořili pouze dva strážníci, ke kterým brzy přibyli další dva kolegové. Takto čtyř až sedmičlenný tým zajišťoval pořádek ve městě až do roku 2019. Na podzim téhož roku nastoupil do funkce vedoucího strážníka Jan Klikar. Rok nato došlo k posílení a stabilizaci sboru. Od roku 2020 působí městská policie v desetičlenném složení a pokračuje v naplňování svého poslání – chránit bezpečí občanů a veřejný pořádek ve městě.