Podřízenost v totalitním režimu....
Datum
23.června 2007Čas
11:30
Mistrovská přednáška
Název a případně podtitul
Podřízenost v totalitním režimu nebo morálka odporu – etika disentu.
( Soumission sous un régime totalitaire ou morale de la résistance - l'éthique de la dissidence.)
Přednášející
Ilios Yannakakis
Pozice
Profesor filozofie, Univerzita Lille, Francie
Resumé, profil autora
Úvodem předesílám, že bych chtěl postavit svůj příspěvek na dvou zažitých věcech, které jsou podkladem mých úvah: dvacet let prožitých v Československu, které jsem opustuil ve chvíli vstupu sovětských vojsk a léta sedmdesátá, která jsem prožil ve Francii, kde skutečný stav komunistických zemí začali konečně chápat i v akademickém světě (na univerzitách). Znovu se vracím k tématům svého výzkumu a přednášek a chtěl bych tím vymezit dobu, která předurčila vývoj od teroru k odporu (dissentu).
O politické moci
Podle postoje, který Hobbes racionálně obhajuje v Leviathanovi, musí být politická moc ve své podstatě nepopiratelná, aniž by poddaní měli právo na odpor vůči svým vládcům. To není kvůli přirozenému sklonu k zlozvykům, ale je to podmínka řádu a bezpečnosti pro občany.
Následujíce Spinozu budeme tvrdit, že «kdyby bylo tak snadné ovládat ducha a jazyk, každá moc by vládla bezpečně a žádná vláda by si nepomáhala násilím..» Není však možné, aby se člověk vzdal svého myšlelní a podřídil je druhému. Nikdo nemůže opustit svá přirozená práva a schopnost, kterou má, totiž svobodně uvažovat a svobodně posuzovat věci. Jinými slovy: přestat být osobou ..... přestat mluvit a jednat.
Považujeme, říká Spinoza, za násilnou vládu takovou, která prosazuje svou autoritu až k duchu, panovník se dopouští vůči poddaným nespravedlnosti a zbavuje je jejich práv, když se snaží každému předepsat, co musí přijmout jako pravdivé a co odmítnout jako falešné, a víru, kterou musí mít, aby splnil «bohopoctu».
Proti této politické nutnosti se často kladou morální požadavky. Antigona představuje vyšší právo na odpor, právo odmítnout. Protože však povinnost odmítnout je záležitost svědomí a to svědomí individuálního, každý se může postavit proti zákonu. Naproti ušlechtilé postavě Antigony neméně ušlechtilý Sokrates, se postaví proti moci, vysmívá se svým soudcům, ale odmítá uprchnout a přijímá smrt tím, že vypije číši bolehlavu (jed).
V případě Sokrata, píše Hannah Arendt, s odkazem na Platonova Kritona, že důkazy, které v něm jsou uvedeny, nesměřují tak silně k názoru, že je třeba jasně a dobrovolně vyžadovat trest, tak silně, jak se tvrdí v četných filosofických dílech. Hannah Arendt nám říká, že Sokrates během celého procesu nikdy nezpochybňoval zákony jako takové, ale jen odmítal spravedlnost v případě, jehož se stal obětí. Sokrates ostatně připomíná Kritonovi (který se ho snaží přesvědčit, aby uprchl a odešel do exilu), že tato možnost mu byla legálně nabídnuta při zahájení procesu. Sokrates by se však neukázal jako věrný svým slovům, kdyby se snažil uprchnout.
To, co představují Antigona a Sokrates – volbu svého života nebo své smrti – může být morálním požadavkem pro jedince v systému netotalitním. Může však nechat vliv teroru na svědomí prostor pro vzpouru v totalitním systému, kde byla filosofie vyhnána a nahrazena dogmaty zjednodušující ideologie? Nejsou Antigona a Sokrates zredukováni na bezejmenné, o jejichž výzvě se nikdo nedozví? Nedostávají tak jako bezejmenní tragický rozměr ne-osoby?
V politologické literatuře o totalitních systémech, jsou mechanismy a nástroje teroru přesně analyzovány, ale přechod od rozvinutého teroru k ochabnutí totálního vlivu moci na osoby je relativně málo studován z hlediska antropologického a filosofického.
Jinými slovy: Jak došlo k «návratu k filosofii» v oblasti inteklektuální po období totality v tom nejpřísnějším smyslu slova? Nebyl tento návrat časem, v kterém převládá vědomí že «život je drahocenná hodnota» a že riziko návratu teroru je tak velké, že se vyžadovala jen svoboda vyjádřit myšlenky, které by nebyly buřičské. Je to doba kompromisů? Sartre proti Camusovi. Sartre jako «slepý» před Solženicynem.
Není to však také už čas, kdy se objevují trhliny, jimiž čím dál tím jasnější vědomí potlačované svobody probouzí svobodu intelektuální. Kdy mysl, která se bouří, se neobejde bez paměti. Kdy zážitek absurdna, kdy vzájemné individuální utrpení vzbudí společné vědomí hnutí odporu, svým způsobem celkové dobrodužství. Ani Antigona, ani Sokrates. Ale, jak říká Camus: «Já se bouřím, tedy my jsme». Neobjevují se v těchto trhlinách už obrysy budoucí morálky disentu, obrysy nadřazenosti morálního a osobního svědomí nad zákonem? Neboť čas disentu se vynořuje právě ve chvíli, kdy se násilí projevuje znovu, jakmile je moc ohrožena, tedy tentokrát paradoxně zranitelná ve svých strukturách a své ideologii. Pradoxně však také, jestli ohrožená moc nechá rozšířit násilí, tím vlastně vyvolá zánik moci. Což se stalo.
Ilios Yannakakis ( * 1949, Kahira, Egypt )
v letech 1949 – 1968 žije a pracuje v Československu. Pracuje jako vychovatel v dětských domovech pro řecké uprchlíky, je za své politické myšlenky perzekuován a poslán na práci do dolů. V roce 1957 je rehabilitován, studuje na Palackého univerzitě v Olomouci a působí jako učitel na střední škole, později jako odborný asistent na univerzitě v Olomouci. Během svého pobytu v Československu publikoval mnoho článků včasopisech, zvláště v Literárních novinách a Literárních listech. V srpnu roku 1968 po vstupu sovětských okupačních vojsk do Československa odchází do Francie. Působí jako profesor současných dějin umění a mezinárodních vztahů ( odborník na východní země a dějiny komunismu ) na Univerzitě vLille III.
Vede semináře politických věd na Institutu Hannah Arendtové při Univerzitě Marne la Vallée.
Hostující profesor na univerzitě v Kluži v Rumunsku a na institutu politických věd ve Varšavě, profesor na Univerzitě v Olomouci ve francouzské odbočce Politických a ekonomických věd.
Místo
Nádvoří zámku